Osamělá

Lenivě se protáhla na uváleném letišti. Už odešel, ale dozvuky vášně jí ještě vibrovaly tělem. Cítila jak otevřeným oknem pronikl závan čerstvého mořského vzduchu a načechral její dlouhé vlnité kadeře.

Pořád ještě tomu nemohla uvěřit. Připadala si jak v pohádce.

Prakticky už dávno rezignovala na partnerský život. Vlastně – přesnějí řečeno – muže neměla ráda. Nesnášela je. Všichni ji vždy jen využívali. Do věku Kristových let stihla už nesčetně vztahů. Vkládala do nich velké naděje, ale pravidelně po nějaké době zjistila, že to byl jen další blbec v řadě.

A matka na ni neustále tlačila, aby už se konečně vdala a měla děti, protože všechny její kamarádky ze vsi už jsou dávno babičkami. To jen ona nemá dceru pod čepcem. Ta její holka přece nemůže být normální! Určitě ji za jejími zády pomlouvaly, což maminka velice špatně nesla a dávala to náležitě najevo.

Pak se to zlomila a vzdala to. Ač si na nezájem mužů nemohla stěžovat, zjistila, že je vlastně nepotřebuje. Proč by taky měla? Proč dělat kompromisy, když si může svobodně dělat, co se jí zamane? A proč riskovat další zklamání? Jen v posteli jí občas bývalo smutno.

Strašně ráda cestovala a učení jazyků jí šlo samo. Byl by hřích toho nevyužít, a tak se postupně vypracovala. Stala se vyhledávanou učitelkou tří jazyků a úspěšnou manažerkou. Pak přišla nabídka, jaká se neodmítá. Post vedoucí učitelky jazykové školy v přímořském letovisku. Neváhala ani minutu. Možná i proto, aby unikla matčiným výčitkám.

Ale přestěhováním do středomoří nabraly události překvapivý spád.

Velice brzo zjistila, že část mužských rodilých mluvčích z profesorského sboru používá jazykovou školu spíše jako zástěrku pro trochu jiný druh podnikání. Živili jako gigolové.

Ona byla hezká, milá a i ve svém věku si zachovávala dívčí nevinný půvab. Není divu, že nabídka od fešného kolegy na sebe nenechala dlouho čekat. Zprvu ji to zarazilo, přivedlo jí to do rozpaků. Rázně ho odmítla. Co si o ní myslí? Že je nějaká holka lehčích mravů? Jak si to jen mohl dovolit?!

Ale čím víc o tom přemýšlela, tím více ji ta myšlenka lákala. Proč to prostě nezkusit? Věděla, že bez muže se obejde. Už se nechtěla uchlovat ke kompromisům a zažívat další zklamání. Jen ty noci kdyby neměla tak osamělé! A tohle by mohlo být dobré řešení. Žádný vztah s jeho negativními průvodními jevy. Jen občas trochu něhy, úlevného vyvrcholení. To by mohlo fungovat.

Když ho vyhledala, ani ho to nepřekvapilo. Čekal to. Znal tyhle cudné typy – zprvu jsou uražené, ale zvědavost zpravidla zvítězí. Prostě věděl, že přijde.

První večer byla trochu v napětí. Připadala si divně. Nemilovala ho, vlastně ho neznala. Jeho dotyky pociťovala jako nepatřičné. Byla v křeči. Ale on byl profesionál. Nespěchal. Postupně roztávala. Bylo tak osvobozující přestat se bránit.

Čas plynul. Zvykla si na jejich občasná dostaveníčka. Těšila se na ně. Užívala si vědomí, že jí necloumají žádné emoce. Věděla, že za své peníze dostává ten nejlepší servis. Plnil každičké její přání. Kolikrát je ani nemusela vyslovit. Vše, po čem ve všech vztazích marně toužila, teď dostávala na zlatém podnose. Byl tak neskutečně něžný a pozorný. Rozmazloval ji. Připadala si jako princezna.

Ne, nešlo jen o erotiku. Postupně zjišťovala, že si s ním rozumí i jinak. Spoustu času v posteli proklábosili. Nebo jen tak seděli na terase se sklenkou červeného. Sledovali jak při západu slunce vánek čeří klidnou hladinu do drobných vlnek a mlčeli. Ale mlčeli krásně, rozuměli si i beze slov. Měli společný smysl pro humor. Vyznávali stejné hodnoty. Měli si pořád o čem povídat. Měl ohromný přehled. Dalo se s ním hovořit o jakémkoliv tématu.

Milovala, jak se s ním cítí. Byl tak klidný a vyrovnaný, nic ho nevyvedlo z míry, neexistoval pro něj žádný problém. Byl jejím důvěrníkem, byl jí oporou. Občas se přistihla, že už si ani život bez něj nedokáže představit. Uvědomila si, že on je její nejblížší přítel. Vlastně jediný opravdový přítel. Víc než přítel. Miluje ho! To poznání ji zaskočilo. Tohle už přece nechtěla nikdy zažít. Když miluje, je zranitelná... Ale co když on to cítí stejně? Přece nemůže být jeho zájem jen profesionální. To by přece poznala, už jsou spolu dlouho.

Jednoho dne přišel s pozváním. K sobě domů, na večeři. Chce ji představit rodině. Takže i on cítí totéž! A bere to vážně. V takové štěstí si už ani netroufala doufat. Stačilo změnit prostředí, přestat se snažit o nějaký vztah – a je to tady! I na ni se štěstí usmálo. A kdo ví – možná i stihne mít děti. A bude se moci pyšně ukázat doma mámě. A pomluvy přestanou. Přece jen není divná!

Adresu našla snadno. Sympatický domek ve vilové čtvrti. Nádherný výhled na moře. Upravená květinová zahrádka. Usmála se. Je vidět, že jeho maminka má vkus. Určitě si budou rozumět.

Byla zvědavá. Poprvé ho uvidí mezi svými. Do té doby ho znala vlastně jen z prostor institutu. Taky byla trochu nervózní. Kdy by taky nebyl. Pro dobrý první dojem více šancí není.

Zhluboka se nadechla. Osmělila se a rázně zabrala za táhlo. Domem se rozezněla zvonkohra. Dveře se otevřely. Za nimi se objevila jeho usměvavá tvář, a hned za ním zvědavě nakukoval malý, asi pětiletý klučina. U stolu dováděly dvě roztomilé dívenky. Ta menší byla ještě v batolecím věku.

„Pojď dál, už jsme na tebe netrpělivě čekali.“ Otočil se do místnosti: „Miláčku, moje milá šéfová je tady, pojď se s ní přivítat!“

Zatmělo se jí před očima.