Pyrenejské Dejá vu

Probudil ji prudký pohyb. Mrkla na displej. 22:58. Poslední časový údaj, který zaregistrovala před usnutím, byl 22:55. Spala 3 minuty. Pouhé 3 minuty! V autobuse se prostě spát nedá!

Pohlédla na vedlejší sedačku. Samozřejmě, Marťas už zase spí. Jako nemluvně. Jak jen může tak klidně spát?! Harcují se dlouhé hodiny rozhrkaným autobusem české cestovky a slibovaný kemp je v nedohlednu. Prý do deseti budeme mít postavené stany, slibovali před dvěma hodinami. A teď evidentně bloudí.

Konečně zastavili. Průvodce Honza sedící vedle řidiče se postavil: „Takže přátelé, tohle je dneska konečná. Postavte si stany. Zítra vyrážíme v 6. Musíme mít spakováno do rozednění, jinak hrozí pokuta. Taková jsou pravidla tábořišť v národním parku.“

Tady??? Vždyť je tu absolutní tma! Ani světýlko, ani zapomenutá pouliční lampa. A kde jsou tady umývárny? A toalety?

„Dojdi si do křovíčka.“

Do křovíčka? A tomuhle ty říkáš tábořiště? Leda tak hodně černé.

Všichni byli dlouhou cestou značně vyčerpáni a tak se na žádné protesty nezmohli a během půlhodinky usnuli spánkem spravedlivých.

Ze spaní ji vytrhl jakýsi rámus. Křik. Pak zaskřípal zip. Poplašeně se posadila a viděla jakousi cizí hlavu s přísným komisním výrazem nakukovat do stanu. Ta pak zařvala na spáče:

„Documentos!!! Prontito!!“

Nemohla se vzpamatovat. Připadala si jak ve válečném filmu. Přepadení komandem SS. Tohle přece nemůže být pravda!

Ale řvoucí hlava jí v tom udělala jasno. Sen to tedy rozhodně není. Rychle najít pasy!

Když se s oběma průkazy totožnosti vysoukala ze stanu, všimla si, že uniformované postavy jsou tam dvě. Ten druhý se ale tvářil spíš provinile. Očividně s esesáckými praktikami svého kolegy nesouhlasil. Ten první se jal zuřivě přepisovat nacionále z předložených průkazů do notýsku.

„Proboha, co to dělá? Honzo!!“

„Buď v klidu. Jen si vás zapíše a v nejhorším případě můžeš čekat dopis, že máte zákaz vstupu na území Španělska.“

„Cože?!“

„Sbalte se a jedem!“

Dovolenou si tedy rozhodně přestavovala jinak. Vypadnou z každodenní ubíjející rutiny a stresu. Vyčistí si hlavu na čerstvém horském vzduchu. Budou mít s Martinem nějaké nové krásné společné zážitky, které utuží jejich léty již trochu unavený vztah. A dají si pořádně do těla – konečně taky proto si vybrali Cestovní kancelář Hike. Oba milovali horskou turistiku a jmenovaná cestovka nabízela nevšední zážitky za přijatelnou cenu.

Uběhlo pár dní. Nedobrý začátek zůstal zapomenut a chystali se na třídenní trek. Časně ráno, po bleskové prohlídce malebného horského městečka, přesedli na autobusy Národního parku, které je přepravily na start jejich putování.

Když po hodinovém výstupu došli do soutěsky, naskytla se jejich pohledům úchvatná scenérie. Široké rozlehlé údolí se skrovným, jasně zeleným porostem a za ním se vypínal ohromný masiv. Ten překvapivý dechberoucí pohled je doslova přikoval na místo. A ve skrytu duše zadoufali, že až tam úplně nahoru nepůjdou, to by přece nemohli zvládnout.

Cesta ubíhala pomalu. I když s sebou vzali jen to nejnutnější, s přibývajícími kilometry a převýšením jejich bagáž úměrně těžkla. Přesto si nemohla nevšimnout, že jedna z účastnic zájezdu se nějak podezřele často motá okolo jejího muže. Bezradně se na něj obracela o pomoc s každou prkotinou a vrhala na něj obdivné pohledy. Chovala se jako kdyby tu byl sólo a on evidentně na její návnadu zabíral.

Vždycky mu věřila. Nikdy neměla potřebu žárlit – s Martinem si dobře rozuměla a navíc si byla vědoma svých fyzických předností - ale tentokrát to bylo jiné. Jak vlnka za vlnkou dorážely na ni pochybnosti. Přitom se mu nedalo nic vytknout – nic nenasvědčovalo, že by překročil běžný rámec společenských norem. Byl to jen pocit, ženská intuice. Cítila se ohrožená sokyní. Možná bylo na vině počínající těhotenství. Zjistila to teprve týden před odjezdem a to už se jí do storna zájezdu nechtělo. Vlastně ještě ani tu šťastnou novinu nestila nastávajícímu otci oznámit. A teď se jí do toho ani nechtělo.

Před soumrakem dorazili na vrchol. Špička hory chyběla, jako kdyby byla kousíček pod vrcholem useknutá. Ale useknutá křivě, takže vzniklý plácek pro pár stanů a jednu horskou boudu měl charakter hodně nakloněné roviny. Navíc se na ní směrem dolů proháněl silný ledový vítr. Brrr. Připadalo jí, že musí zákonitě všechny stany sfouknout dolů do propasti.

S Martinem se dohodli. Na zítřejší trek na Pico de Aneto s ostatními nevyrazí. Jeho zlobilo koleno, ona se taky necítila ve své kůži, takže si těžký výstup s cepínem a mačkami nechají pro tentokrát ujít. Stejně se celá skupina bude vracet na noc zase sem, tak je nic nenutilo. A Aneto jim nikam neuteče, bude tu i za pár let. Rozhodli se strávit nadcházející den relaxačním poflakováním po okolí. Aspoň budou mít celý den sami pro sebe.

Po nepříliš vydatném spánku si celí prokřehlí gratulovali k rozhodnutí zůstat v tábořišti. Potřebovali se trochu zregenerovat. Celá skupina vstala za svítání. Rychle sbalili všechny stany, soustředili je podle pravidel na jednu hromadu a vyrazili na Aneto. Osiřelý pár vstal až když všichni odešli a pustil se v dobré náladě do pakování. Pohled jí padl na jediný další stojící stan. To snad ne! Cora, která jí včera tak pila krev. Bude se jí muset nějak zbavit!

Její zrak upoutal pohyb o pár metrů níž pod tábořištěm. Nemohla tomu uvěřit. Strážci parku! Proboha, jak se sem tak rychle dostali? Vždyť jejich skupince to včera trvalo celý den! Ten první ze šplhající dvojice strážců ve stejný okamžik upřel pohled na ni a ona hned věděla, že ji poznal.

„Ha, los Checos! De Praga!“ zařval a se zuřivým výrazem se drápal k nim.

Co teď? Zůstali sami, bez průvodce a ti dva rozhodně nevypadali, že si k nim přišli vypít ranní kávu. Alespoň že stihli včas sbalit stany.

Supící Španěl se nijak nezdržoval dlouhým úvodem. Hned na ně spustil vodopád slov. Ale co to po nich chce? Vždyť mu vůbec nerozumí!

Zkusili angličtinu – marně. Připadala si zoufale, bezmocně. Jak z toho ven? Ten blázen na ně řve, mává jim před očima jakýmisi papíry a delegát Honza, který jediný umí španělsky, je několik hodin chůze odtud. Pokoušela se o ni panika.

„Zkusím to italsky“, ozvalo se vedle ní. Cora! Jak na ni mohla zapomenout! Hned vzápětí uslyšela rychlou, ráznou a nekompromisní italštinu. Chvíli se se strážcem dohadovali, divoce gestikulovali... a on pak, následován svým kolegou, odešel! Nemohla tomu uvěřit. O co tady šlo??

„Ále, jen chtěl, abychom zaplatili pokutu za celou naši skupinu, že prý má s naší cestovkou pořád nějaké problémy, ale já jsem mu to vysvětlila“, uchichtla se.

Věnovala Coře pohled plný uznání a vděčnosti. Ona zas nebude tak úplně špatná.