Povídka - Prázdniny u moře

Procházíme městem. Městem! Spíše než město na mě Albena působí jako obrovský hotelový komplex. Není tu nic jiného než samé hotely a restaurace. Našlapuji opatrně. Všude v ulicích je plno střepů.  

Však jsem ten noční řev opilců slyšela až v našem kempu skoro na nebesích.

Je parné odpoledne. Jsme právě po obědě a vracíme se zpátky na pláž. Celkem idylka. Až na to, že celý náš kemp i s hotelovou restaurací trůní na útesu vysoko nad mořem. A my máme plnou penzi. Ráno stovky schodů k moři. V poledne vyběhnout zpátky nahoru, večer znovu a tak pořád dokola. V tom poledním parnu je výstup poněkud sebevražedný.

Nejsem u moře poprvé, ale poprvé jsem letěla. Strašně jsem se bála. S děsivou vidinou neodvratného pádu našeho letadla jsem se naprosto vážně zabývala myšlenou sepsání testamentu. Byla to hrozná muka. Než jsme vzlétli. Ale pak se všechno změnilo. Náhle jsem měla křídla. Letěla jsem! Vždycky jsem toužila létat. Svobodně se vznášet, kroužit nad krajinou a všechny starosti nechat tam dole, pod sebou. Neznám lepší pocit! Chci se stát pilotkou!

Zase jsem nemohla spát. Ne kvůli tomu jejich opileckému ryku, to ne, i když to obtěžovalo. Ale že je tu tak krásně! A ty naše chatičky jsou sice spartánsky zařízené a úplně odříznuté od světa, ale z té výšky je nádherný pohled na moře. Když začalo svítat, sedla jsem si před chatku a pozorovala ten úžasný, dechberoucí východ slunce na moři. Je to tak vzrušující! Miluju moře!

Letos je to poprvé, co za mě cestovka chtěla dospělou cenu. Berou mě tu už jako dospělou, dokonce dostávám ke snídani opravdickou kávu! A rodiče ku podivu ani neprotestují. Nejdřív mi to bylo divné. V našich končinách se bere dospělost až od 18 let a mně je teprve 12, ale za ten pocit to rozhodně stojí!

„Míšo, neloudej se! Pohni sebou!“ vytrne mě mámin hlas.

„No jo, už běžím.“

Je mi sice teprve 12, ale vypadám na víc. Hádají mi dokonce i 15 let! Ale – třeba ti námořníci! Jsou nechutně dotěrní. Jen jsem se včera trošku opozdila, už mě obestoupili a byli - takoví oplzlí! Až z nich šel strach. Ještě že si toho naši všimli.... Jenže teď mě hlídají ještě víc než dřív.

Tohle léto jsem se dost vytáhla. A hodně mi vyrostla noha – všechny boty mi jsou malé. Naštěstí nosím žabky. Moje oblíbené. Sice mi skoro celá pata čouhá ven a cítím každý kamínek, ale to nevadí. Už jsem si zvykla.

Je skvělé být dospělá. Už kvůli bráchovi. On je ještě dítě. Mazánek!

Je to prostě skvělé, ale má to i svá negativa.Například hned po příletu jsem TO dostala. Celý týden jsem se nemohla koupat a přitom já tak ráda řádím ve vlnách. A že tady v Albeně ty vlny jsou pořádné! Ale dnes se konečně dočkám. Ode dneška si začnu pořádně užívat! Celý týden z moře nevylezu!

Jen je divné, že jeden z kamínků cítím pořád na stejném místě. Při každém kroku se mi přimáčknou kamínky na patu, pak upadnou a pak se přimáčknou zase jiné kousek vedle. Ale teď ten jeden cítím pořád na stejném místě. Navíc to v žabce nějak divně čvachtá. Asi jdu nějakou louží, v noci pršelo. Ale proč ve druhé žabce mám sucho?

Sklouznu pohledem dolů k mokré žabce – a všude je krev! Já čvachám v krvi a rozstřikuju ji všude okolo! Proboha! To není kamínek, ale střep! Střep jak dýka!

„Mamííííí! Počkejte! Pojďte sem! Já umírám!!!“

Je mi špatně, jdou na mě mdloby. Krev prostě nesnáším a teď se ze mě valí jak z vola.

„Rychle, záchranku!“

Sanitka přijíždí opravdu rychle. Najednou se kolem mě rojí spousta cizích lidí. Nakládají mě do auta. Připadá mi, že se mi to jen zdá. A cítím se strašně ztracená. Kam mě to chtějí odvézt? Já jim nebudu rozumět. Já jim nerozumím! Já tady umřu sama, opuštěná!

„Vydrž Mišulko, jedu s tebou! Neboj!“ Zahlaholí táta a jak akční hrdina naskakuje do sanitky. Díky Bohu! Hned se mi uleví. Krvácení mi zastaví už v sanitce a dlouhatánskou cestu na druhý konec města si užívám – no, jako turista.

V nemocnici jde všechno jako na drátkách. Připadám si jako V.I.P. pacient. V duchu se omlouvám bulharskému zdravotnictví, že jsem je považovala za liknavé a špinavé. Netrvá dlouho a pata je zrevidovaná, sešitá a zafačovaná. Sympatická lékařka se s námi loučí:

„...Takže minimálně týden nohu nemáčet a už je to všechno. Můžete jít. Nashledanou“

Nemáčet? Vždyť jsem se tady za celičký týden ani nevykoupala... A jak – můžete jít?! To nedostanem ani sanitku? Vždyť jsem sakra zraněná! To se mám s tou bandáží belhat přes celé město???

„Pitomý prázdniny!“