Povídka - Šumavská zkratka 2/2

Pokračování: „Tohle už je vážně divný!“ vybuchla Petra po další půlhodině bez ukazatelů. „Hm, taky to okolí je nějak divočejší a pešinka je skoro neznatelná“, musela jsem připustit. Do mysli se mi vkrádala nepříjemná, i když vysoce pravděpodobná, myšlenka: „Co když jsme přehlídly odbočku?“ Petru nejspíše napadlo to samé, protože okamžitě vystřelila: „Co teď? Vrátíme se? Jo, vrátíme!“

„Ale vždyť už jdeme strašně dlouho! To chceš jít celou cestu zpátky? A víš ty vůbec, od kdy jdem blbě? Když budem pokračovat, tak se přece nějaká značka objevit musí! I když třeba jiná než ta naše. Anebo narazíme přimo na rozcestník!“

Petra, překvapená mou nebývalou rozhodností, rezignovaně pokrčila rameny: „Ale najíme se. Mám hlad, že bych zblajzla i vlka!“ pronesla důrazně. Tomu se nedalo oponovat. Můj žaludek byl na její straně.

„Kdybych tak věděla, kde zrovna jsme“, hloubala jsem s plnou pusou nad rozloženou mapou – v jedné ruce chleba s máslem a ve druhé vejce na tvrdo, obligátní to hotelový oběd v balíčku. Víc už nám nezbývalo, na svačině jsme si pochutnaly hned ze začátku cesty. Těch pár soust zmizelo během okamžiku, tak jsme se nezdržovaly a vyrazily na další cestu.

„A co když chodíme pořád dokola?“ napadlo po chvíli mou souputnici. Pak přidala tajuplně: „Viděla jsi Blair Witch?“ „Fuj tajbl s tím na mě nechoď!“ zaúpěla jsem zoufale, „Jasně, že jsem to viděla – úplným omylem – a pak jsem se půl roku bála vytáhnout paty z domu!“ Horory a thrillery mi nikdy nepřirostly k srdci. Vždycky jsem je moc prožívala a tak jsem se jim raději vyhýbala.

Ale Petra se nechtěla nechat odradit: „Na netu jsem četla, že se do českých lesů vracej vlci, rysi a medvědi. A že se přemnožili a nesměj se lovit a taky že u nás teď maj skvělý podmínky….“

„Počkej!“ pokoušela se o mě panika, „Medvědi jsou snad jen v Beskydech, ne?“ Proč to nepřiznat – nebyla jsem nikdy nijak zvlášť odvážná. Živě si pamatuji své dětské strachy – nepodařilo se mi z nich vymanit ani v dospělosti.

„No možná“, pokračovala má trýznitelka povzbuzena hrůzou zračící se mi v očích, „Prej jsou v Česku medvědi dva. Přišli z Polska, tak budou asi v těch Beskydech“, pokračovala chlácholivě. Vzápětí zase udeřila: „Ale rysů už jsou u nás desítky a vlků ještě daleko víc!“

Můj strach narůstal do obludných rozměrů a mé pocity z dětství, když mi maminka čítávala O Červené karkulce, nabývaly reálných obrysů. „Sakra!“ vybuchla jsem téměř zoufale, „Ty zvířata jsou přece ve skutečnosti plachý! To lidi si je zdémonizovali!“

Klid! To chce klid. Když půjdeme pořád rovně, tak přece musíme někam dojít. Jako by toho bylo málo, zjistila jsem, že začínám nějak hůř vidět. Pane Bože, ono už se šeří! A já jsem šeroslepá! „Peťko, prosím tě, je mi to blbý, ale můžeš mi podat ruku? Skoro nevidím,“ zapípla jsem nejistě. Cítila jsem se hrozně, potupně, když jsem musela takhle žadonit.

„Jednu výhodu ta padající tma přece jen má“, o Petřinu ruku už silnější snažila jsem se uklidnit hlavně sebe sama, „Uvidíme světla – auta na silnici nebo i svítící okna v domech.“

„Baf!!!“ Šok! Hrůza! Krve by se ve mně nedořezal! Drží mě v šachu ostrý vlčák! Výraz jeho zkřivené tlamy je více než výmluvný: Když se hneš, děvenko, rozsápu tě na hadry! A začnu od tvýho dlouhýho štíhlýho krku! Uf! Pokouším se nepozorovaně couvat – milimetr po milimetru – ale té bestii můj pokus o ústup neunikl a tak výhružně zavrčela poslední varování. Evidentně to myslí vážně. Stejně je za mnou strom. Jsem jako paralyzovaná. Nemůžu se ani pohnout. Bojím se i dýchat. Nakonec jsem sebrala odvahu a téměř neznatelně zapípala: „Myslíš, že nás ten pes bude hlídat celou noc?“ Odpověď jsem spíše vycítila, než uslyšela: „Je to mnohem horší.“ „Jak horší?“ vydechla jsem zničeně. „Není to pes, ale fena. A feny ženské nenáviděj – jsou pro ně konkurence!“ Vyznělo to jak ortel smrti a vzalo mi to veškerou naději. Tak to je konec! Nic jsem si neužila a teď tady bídně zhynu. Sotva jsem oslavila dvacetiny. V práci se okolo mě točí jeden sympaťák, Luboš se jmenuje. Zval mě na rande – před odjezdem – a tak jsme se domluvili, že to doladíme po návratu. A teď tohle! Už se nikdy nedovím, jaké by to bylo.... Že já raději dneska nezůstala v hotelu! A že jsem sem vůbec jezdila!

Pomalu se loučím se životem, zatímco z nás ta krvelačná bestie nespouští oči. Náhle to nesnesitelné mrtvolné ticho rozčísl rozhodný ženský hlas: „Asto, k noze!“ „Vysvobození?“ blesklo mi hlavou. Je to vůbec možné? Ta dobrá žena měla hlas ne nepodobný dozorkyni v nápravném zařízení, ale nám zněl jako rajská hudba. Lítá šelma se kupodivu po těch slovech jako mávnutím kouzelného proutku proměnila v krotkého beránka a okamžitě poslechla. Další palba slov patřila nám. „Co tady děláte?“ zaburácela naše zachránkyně.

„My jsme … na cestě do Srní a …….nějak se nám ztratila … značka … a“ soukala jsem ze sebe přerývaně. Přerušil mě ďábelský smích: „Do Srní?! Vy se mi snad zdáte! To jste ji musely ztratit hodně dávno!“ Čemu se to sakra chechtá?! To se mi snad jen zdá! Plahočím se celý den cestou necestou, téměř přijdu o život a JÍ to připadá směšný?

Jako by mi četla myšlenky, ženština náhle ubrala: „Holky, do Srní je to 20 kilometrů tímhle směrem“ ukázala. Ale pak máchla kousek bokem: „Ale támhle kousek už je silnice a jak tak na vás koukám, to bude jistější.“

Jedna přes druhou jsme jak o překot děkovaly. Celé šťastné, že po přestálých útrapách, leknutí a hrůze bude našemu trápení přece jenom konec a my vše přestály ve zdraví.

Paní, ze které se vyklubala manželka hajného, nás po vcelku trefném zhodnocení našeho smyslu pro orientaci ještě pro jistotu doprovodila až k silnici. Samozřejmě v doprovodu své dobré věrné Asty. Pak se s námi rozloučila a ponechala nás samy sobě a temné noci.

Když jsme osaměly, chvíli jsme uvažovaly, jestli autostop v noci není příliš riskantní. Byly jsme sice dvě, ale… Ale co! To špatné jsme si už dnes vybraly měrou vrchovatou. A byly jsme už tak vyčerpané, že vidina postele byla více než silným lákadlem.

Měly jsme štěstí. Poměrně brzy se objevilo auto, jehož řidiči se zželelo dvou mátoh na opuštěné noční silničce a zavezl nás až před hotel. Dokonce jsme se dostaly do budovy, aniž bychom se do ní musely vloupat. Jen s večeří to bylo horší. Vzhledem k pokročilé hodině (blížila se půlnoc) na nás již nezbyla teplá krmě. Ale nejspíš na nás byl skutečně žalostný pohled, a tak se nad námi recepční ustrnula a vykouzlila pro nás alespoň studenou mísu. Asi na nás bylo znát, že kdybychom nedostaly najíst, pustily bychom se hlady klidně i do ní.

Než jsem ulehla, nedalo mi to, abych nezkontrolovala a aspoň zhruba nepřeměřila na mapě to naše bloudění. No potěš Pán Bůh!! Ono to nakonecbylo 35 kilometrů! Ještě mi blesklo hlavou, že jsme sice ušly ještě větší vzdálenost než naše skupina, ale s Úlisem bychom takové dobrodružství určitě zažít nemohly.

S tou myšlenkou jsem se slastně propadla do říše snů.