Povídka - Šumavská zkratka 1/2

Do pokoje pronikají poslední paprsky jarního sluníčka. Dnes byl nádherný den. Je sice už květen, ale sem na Šumavu přichází jaro později. A možná s o to větší razancí. Cítím tu voňavou sílu probouzející se přírody. Škoda, že jen zpoza okna. Dnešek jsem totiž strávila v posteli.

PRÁSK! „Majdó!“ No jo, Petruna, přihnala se jak velká voda. Ta se snad nikdy nenaučí zavírat dveře jako normální člověk. „Jo, tady jsem“, vzdychla jsem rezignovaně. Rozjímání je konec – alespoň pro dnešek. „Kam bych asi tak šla?“

„Si představ, že jsem to dostala! Normálně o celej tejden dřív!! No není to k vzteku?!“ snažila se tu obrovskou nespravedlnost vykřičet světu. Je to holka od rány. Odhaduji tak 80 až 90 kilo, ale navzdory své váze je pevně stavěná, celkem sportovní typ. Kromě turistiky sjíždí řeky na kánoi a taky cyklostezky na kole.

Snad nečeká, že ji budu litovat? „To máš sice blbý“, změřila jsem si ji s úkosem, „ale taky nejsem zrovna v kondici, jestli sis nevšimla“.

„No jo“, zarazila se, „ Jak ses tady sama měla? Už je ti líp?“ zeptala se plna účasti. Že by ji občas zajímal i někdo jiný než ona sama?

„Ale jo“, utrousila jsem smířlivě, „sice mám ještě teplotu, ale krk už je lepší... Jak bylo na Antýglu?“ A trochu zlomyslně jsem dodala: „Užila sis to?“

Petra si odfrkla: „Prdlajs! Úlis nás zase honil jak na manévrech! Ani jsem si nestíhala všímat okolí. Toho chlapa nám byl čert dlužnej!“

No jo, Úlis! Vlastně se jmenuje Lis, je to inženýr a na naší závodní dovolené se pasoval na samozvaného vedoucího zájezdu… No, když potřebuje být za každou cenu důležitý, tak proč by ne. Je to nezmar. Honí „své“ ovečky jako ohař a ještě při tom stihne nás, mladé holky, balit. Dědek jeden plesnivá! Nevynechá jedinou příležitost, aby neudělal nějakou tu narážku, aby si nesáhl na mladé masíčko – to proto ta přezdívka.

Hlavou mi bleskl nápad. „A jak to vidíš zejtra?“ nahodila jsem udičku.

„No“ , začala Petra kapánek ironicky, „vzhledem k tomu, že mi začaly mé oblíbené dny, tak se na hltání kiláků s Úlisem zrovna moc necejtím.“ Pak dodala zamyšleně: „Ale na pokoji taky zůstat nechci – co taky tady? A vydat se na vandr sama, tak na to si netroufám“, hodila po mě očkem.

Tak to jsem chtěla slyšet! „Víš“, začala jsem polehoučku, „já už bych šla zítra ráda ven. Nechci celej zbytek tejdne proležet. Když už jsem tady, tak ať z toho taky něco mám“, přidala jsem na razanci. „Ale těch Úlisových tradičních pětadvacet kilásků fakt nedám“, prohlásila jsem náležitě rozhodně. „Co takhle udělat si vlastní vejlet?“ vypálila jsem otázku, která mě už hodnou chvíli svrběla na jazyku.

„No jo!“ ožila má dočasná spolubydlící. Ale pak se zarazila: „Ale kam? A jak daleko?“

„Mno“ protáhla jsem s lenivou důležitostí a náležitě si ten pocit vychutnávala, „zatím co jste dneska běhali po horách, tak jsem to kapánek promyslela“. Při těch slovech jsem na posteli rozprostřela mapu. „Tady po té červené se chce Úlis vydat zítra. Nezměnil plány, viď že ne?“ podívala jsem se na Petru tázavě. Když přitakala, pokračovala jsem: „My můžeme jít kousíček s nima a tady“, zapíchla jsem prst do mapy, „se od nich odpojíme, zahneme po žluté doprava a v pohodě dojdeme až sem na hotel. Hádám, že to bude tak patnáct kiláků. Tak co ty na to?“ vyrazila jsem na konec ze sebe netrpělivě.

„To je prostě bezva!“ zaburácela radostně. Její odpověď mě nejenže uspokojila, ale vlila mi do žil další dávku sebevědomí. Však ho taky potřebuji. Když ho Pán Bůh rozdával, na mě se nějakým nedopatřením nedostalo.

„Super, tak se na to vyspíme“, ukončila jsem debatu se zadostiučiněním.

Ten večer jsem usínala sama se sebou spokojená.

Další den jsem se vzbudila o něco dříve než bylo nutné. Samou nedočkavostí jsem nemohla dospat. Ranní paprsky se mi roztahovaly po posteli a slibovaly další slunečný den.

Po vydatné snídani jsme se všichni zformovali do šiku a vyrazili na pochod. V družné zábavě nám společná cesta utekla jako nic a my dvě s Petrou jsme se teď měly odpojit a vydat se na naši lehčí a kratší sólo cestu. Inženýru Lisovi se náš nápad zrovna moc nelíbil, a pokoušel se nám jej ještě naposledy rozmluvit až podezřele ustaraným hlasem: „Děvčátka, nerozmyslíte si to ještě? Nevíte, co vás tam samotné může potkat.“ Protože jsme nezareagovaly podle jeho představ, dodal ještě vemlouvavě: „S námi se vám půjde líp.“

„Kdepak, my jsme rozhodnutý!“ prohlásila Petra rezolutně.

Abych to trochu zmírnila, dodala jsem smířlivě: „Nebojte, my se neztratíme – máme přece mapu. A taky svačinu, oběd v balíčku a limonádu, kdyby nám náhodou vyhládlo. Vždyť půjdem jen kousíček - ta trasa je jak pro mateřinku.“ Po těch slovech jsme se plny nadšení a očekávání pustily po žluté.

Cesta příjemně ubíhala. Mezi větvemi občas probleskovalo slunce a hra světla se stínem vykouzlila úžasnou atmosféru. A ten klid! Tedy když zrovna Petruně došla řeč a na chvíli zmlkla. Stejně poměrně brzy zjistila, že se mnou si zrovna moc nepopovídá. Vlastně jsme se ani neznaly a těžko jsme hledaly společnou řeč. Původně jsme si tuhle dovolenou plánovaly společně s Lídou a Maruškou a moc jsme se těšily. S Maruškou jsme nastoupily po škole ve stejný den, zhruba před půl druhým rokem, a hned jsme si padly no noty. Lidka přišla o rok později, ale rozuměla jsem si s ní ještě víc než s Maruš. Každopádně skvěle doplnila náš dívčí trojlístek. V zimě jsme se spolu skvěle vyřádily v Jizerkách a teď jsme si to chtěly zopakovat na Šumavě. Jenže pár dní před odjezdem obě holky „lehly“ s virózou. Napřed jsem uvažovala o tom, že to vzdám a bez nich nikam nepojedu. Ale nakonec jsem se rozhodla – přece si ty hory nenechám zkazit jejich nepřítomností! Však mě ostatní neukousnou! A tak jsem jela. V autobuse jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo je tady sám.

Z úvah mě vytrhl Petřin naléhavý hlas: „Povídám, že už dlouho nebyla žádná značka!“

Musela jsem s ní souhlasit: „Taky jsem už delší dobu žádnou nezaregistrovala“. Pak mne napadlo: „Třeba je to tím, že máme jít pořád rovně a tak jim přišlo zbytečný sem dávat značky. Až dorazíme k rozcestí, tak tam určitě nějaká bude“, chlácholila jsem hlavně sebe sama. Jenže nebyla. Nenarazili jsme na žádnou ani po následující hodině chůze.

„Tohle už je vážně divný!“ vybuchla Petra po další půlhodině bez ukazatelů.

„Hm, taky to okolí je nějak divočejší a pešinka je skoro neznatelná“, musela jsem připustit. Do mysli se mi vkrádala nepříjemná, i když vysoce pravděpodobná, myšlenka: „Co když jsme přehlídly odbočku?“ Petru nejspíše napadlo to samé, protože okamžitě vystřelila: „Co teď? Vrátíme se? Jo, vrátíme!“

Pokračování zítra